Pavla, 41 let - stomička

Stomie u mě nebyla plánovaná, a tak jsem se na ní vůbec nestihla připravit. Vždyť já ani nevěděla, že něco takovýho existuje. Původně jsem šla na vcelku banální operaci zúženého tlustého střeva. Když jsem se probudila na JIPu, došlo mi, že se něco děje. Nakonec se z toho vyklubala závažná, několika hodinová operace endometriózy a její důsledek bylo střevo na břiše... BYL TO PRO MĚ ŠOK! ... Co se týká kadění a prdění, jsem typ DÁMA. To je ta, co se tváří, že se jí tyhle věci vůbec netýkají. Představa, že nad tím od teď nebudu mít žádnou kontrolu a bude to nejen pracovat samo, ale i vydávat zvuky, byla jako z blbýho filmu.

Měla jsem jen pár dní se s novou situací alespoň trochu vnitřně vyrovnat a připravit se na to, že budu muset sebrat odvahu a na vývod z břicha se podívat a naučit se o něj starat, protože jinak mě domů nepustí. I když jsem si za těch pár dní stačila vyčíst spousty teoretických informací na internetu, realita byla trochu jiná a nebylo to vůbec snadný. Všechno chce čas a já jsem péči o vulkán (jak jsem stomii začala časem říkat, abych jí líp přijala) brzo zvládla. Mnohem dýl mi trvalo stomii na svém těle přijmout. Představa, že s ní vedu normální život, byla jako sci-fi, ale i to chtělo svůj čas...

Měla jsem ze začátku spoustu strachů. Myslela jsem, že nepůjdu ven, dokud mě doktoři nedají do původního stavu. Přestanu chodit do kina. Nedám si jídlo venku a nezajdu tancovat do klubu. Nikomu o tom neřeknu. Nebudu se koupat ani cestovat. Myslela jsem, že to všichni poznají, uvidí, ucítí, ale pravda je taková, že hodně lidí nemá ani tušení, že mám na břiše pytel, dokud se k tomu sama nepřiznám... Všechno bylo jinak. Protože bylo léto a chybělo mi sluníčko, kamarádky, kafe a hudba, musela jsem vyrazit ven. Nějaký čas jsem o ničem jiném než o vulkánu nemluvila. Krůček po krůčku jsem se začala vracet do "normálního" života. První film v kině jsem jen seděla a modlila se, aby se vulkán neozval. Z prvního hraní v klubu jako DJka jsem měla taky velkej respekt a to jsem ještě netušila co přijde. Třeba cesta autobusem do Bruselu, focení spodního prádla pro stomičky, sdílení osobní zkušenosti na konferencích, návrat do práce... Díky vulkánu jsem změnila a zažila hodně věcí, potkala spoustu báječných lidí, dokonce mám sebe a svůj život raději než kdy předtím...